echa události

I
Kdybych byl blíže, možná bych měl o to zájem, ale bylo vidět z dálky jen... Když se vidí pouze siluetu člověka, který hoří, prostě neměl jsem k tomu ... emocionální postoj.

II
Vůbec se tomu nevěnovala pozornost, protože jsme se zaměřili na své věci, a tamto, to jsme si mysleli, že je to nějaký incident, že už to minulo.

III
Rádioví posluchači nic neslyšeli v naše zprávě o této akci. Proč? Dvě slova na vysvětlenou. Za prvé, protože celou dobu jsme měli živý zvuk hudby a tanců. Jak říct, že něco hoří, že se něco děje? Pokud by kapela okamžitě přestala hrát, reportér musí reagovat, je třeba vysvětlit, proč kapela přestala hrát, je to referenční bod, a my bychom to říkali.

IV
No, tak jsme trochu byli vyškoleni, aby v tomto případě co máme dělat, a ne to, co dělat nemáme, protože nikdo to nebude tisknout, a můžou být z toho jenom problémy.

III
Vzalo nám to dech, navíc, jsme nebyli schopni to přesně popsat. Se omouvám, ale byli byste schopni popsat smrt hořícího člověka?

V
Největší šok pro mě byl, že všechno se vrátilo do normálu, že tunelem začali pouštět nové, další mladé lidi, kteří v radostném tanci, nepamatuji si, třeba mazurku, začali tančit.

To, že obloha byla stále modrá, že stále hralá hudba a vzpomínám si holuby.

...vzpomínám si na holuby ...
Ukázka z dokumentárního filmu Macieje Drygase "Uslyšíte můj křik"

---

O událostech na stadionu pravděpodobně vyprávěli lidé, kteří to viděli. Ale to byly pouze skrovné ​​zprávy a byly brány z rezervou. Může to potvrdit fragment "Deníků" Stefana Kisielewského:

Pořád říkají, že na dožínkách v přítomnosti Wiesia a Józia se někdo polil benzínem a zapálil. Jenom nikdo neví, z jakého důvodu se to stalo – samozřejmě noviny nepíšou o tom ani slovo. Komunisté mají tvrdé srdce – příkladem je Ho Chi Minh, který hází lidi ke zničení a nikoho nelituje. Politique d'abord - to jejich heslo [...]

Stefan Kisielewski, „Dzienniki”, Varšava 1996, s. 98.
Wiesio je důvěrná přezdívka Władysława Gomułky, kryci jméno „Wiesław”, Józio – premiéra Józefa Cyrankiewicza

---

První zprávy o tragédii na Stadionu desetiletí, které mohly oslovit širší okruh lidí, se objevily za železnou oponou.

27. ledna 1969, francouzský týdeník "Le Nouvel Observateur" publikoval poznámku, později otištěnou v týdeníku „The New Statesman and Nation” a vydanou v Londýně. To však již bylo po v médiích široce komentované smrti Jana Palacha, který se upálil v Praze 16. ledna 1969.

Teprve v dubnu 1969 byla silně zkreslená zpráva o sebeupálení Ryszarda Siwiece umístěna v londýnských novinách " Na Anténie ", v kterých byly otištěny vybrané texty vysílání Rádia Svobodná Evropa:

Polská živá pochodeň
Francouzský levicový časopis "Nouvel Observateur" byl prvním časopisem, který ve svém vydání ze dne 27. ledna aktuálního roku v článku K.S. Karola odhalil, že několik měsíců před Palachovou sebevraždou, během dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě, se neznámý muž polil benzínem nebo alkoholem a při současných výkřicích se zapálil. Muselo se to stát hned po projevu Gomułky, v kterém ospravedlnil ozbrojený útok na Československo v srpnu. Přesně v okamžiku, kdy byl zahájen umělecký program dožínek. Plamen se vznášel několik metrů nahoru a kolem oběti se okamžitě vyprázdnilo. Pracovníci Státní bezpečnosti uhasili plamen a odnesli sebevraha do sanitky, která ho přepravila do nemocnice.

Článek K.S. Karola byl potom otištěn anglicky v socialistickém londýnském týdeníku "The New Statesman a Nation" 7. února.

Ve stejných novinách v sekci dopisů editorovi William Woods zpochybnil, zda se dramatická sebevražda popsaná Karolem opravdu stala.

Je samozřejmě možné (říká Woods), že se inženýr z Přemyšli zaživa upálil na stadionu ve Varšavě, ale kdyby se to stalo, celá Varšava by o tom věděla během několika hodin. Město je plné fám a drbů všeho druhu, a Rádio Svobodná Evropa (Poláci říkají Západní Varšava) má své podivné způsoby, jak získat zprávy a dostat je k těm, kteří je ještě neslyšeli. Já prostě nemůžu uvěřit, že Rádio Svobodná Evropa nebo západní tisk nikdy nezjistily to, co je známé v celé Varšavě.

Zahanbeni tímto lichotivým míněním musíme bohužel přiznat, že v tomto případě má pravdu pan K.S. Karol, ne pan William Woods.

Zpráva o sebevraždě zapálením na Stadionu desetiletí dostihla Rádio Svobodná Evropa krátce po tragické událostí. Zdála se tak nepravděpodobná, že nebyla opakována ve vysílání. Mysleli jsme stejně jako pan Woods. Jak by taková scéna mohla klidně zůstat bez povšimnutí tak velké skupiny cizinců - diplomatů a zahraničních zpravodajů, kteří se nacházeli v hledišti? Záhada byla vysvětlena později.

Sebevrahem byl 50-ti letý inženýr ze Slezska - a ne, jak napsal K.S. Karol, mladý, 30-letý muž z Přemyšli. Chtěl, aby jeho protest proti okupaci Československa byl pozorován především Gomułkou. Proto se umístil těsně pod tribunu Prvního tajemníka komunistické strany, naproti tunelu, kterým jinak vcházejí na stadion cvičenci a sportovci. V tomto místě je výklenek a lidé, kteří byli na boční tribuně nemuseli demonstranta vidět. Když ho zachvátily plameny, začal běžet tunelem a zmizel z dohledu davu na stadionu. Důstojnici StB ho dohonili až v tunelu a uhasili na něm oheň. Zda je pravda, že umřel o čtyři dny později v nemocnici, jak oznámil novinář "Nouvel Observateur", není známo. V každém případě sebevražda Poláka, který protestoval proti útoku na Československo, prošla bez povšimnutí v republice nebo na světě.

"Na Anténie" č. 72, 30. březen – 6. duben 1969.

---