sebeupálení

Sebeupálení buddhistických mnichů bylo používané komunistickou propagandou jako symbol války proti americkému "militarismu" a proti válce ve Vietnamu. Obrazy, které byly široce komentované v oficiálních médiích pronikaly k občanům socialistických zemích. Kromě textů, které byly důležité pro komunistické orgány, se staly inspirací pro ty, kteří chtějí vzrušit indoktrinovanou společnost a vyslovit svůj nesouhlas proti komunistickému režimu.

Buddhistický mnich se sebeupálením rozhodl pro akt plný bolesti. Chtěl tímto způsobem a křikem oznámit, že chce sdělit něco velmi důležitého. Nic na světě, není tak bolestivé jak popáleniny. Buddhistický mnich, který se rozhodl pro takovou oběť, provedl akt sebezničení, ale v tímto aktě bylo také něco tvůrčího.

Ks. prof. Józef Tischner mluví o myšlence buddhistické sebedestrukce
Ukázka z dokumentárního filmu Macieje Drygase "Uslyšíte můj křik"

---

V souvislosti s událostmi v Československu se nejznámější stalo sebeupálení z dne 16. ledna 1969 studenta Jana Palacha (21 let) na Karlove Univerzitě (více o sebeupáleních si můžete přečíst na webu www.janpalach.cz ). Ale bez povšimnutí zůstal dřívější, stejně radikální, protest Ryszarda Siwiece.

Ryszard Siwiec pečlivě připravil svůj čin: sepsal závěť, a 3-4 dny před výjezdem získal propustku na dožínky, které se konaly na Stadionu desetiletí ve Varšavě. Vyfotil se u fotografa. Fotografie vyzvedla rodina po jeho smrti. Koupil rozpouštědlo a připravil letáky, které vzal s sebou do Varšavy. Den před cestou šel na zámek v Přemyšli a spolu se dvěma přáteli nahrál na magnetickém pásku své poselství. 7. září ráno se rozloučil s rodinou, vzal si levné hodinky svého syna a nechal mu na památku své, mnohem cennější. Když jel 8. září ráno vlakem do Varšavy, napsal dopis na rozloučenou své ženě (dopis převzala Státní bezpečnost, adresátce došel až po mnoha letech):

Milovaná Marie! Neplač! Škoda sil, a budeš jich potřebovat, jsem si jistý, že pro tuto chvíli jsem žil 60 let, omlouvám se, nemůžu jinak, umírám proto, aby neumřela pravda, lidstvo, svoboda. Je to menší zlo než smrt milionů, nejeď do Varšavy, mně už nikdo a nic nepomůže, dojíždíme do Varšavy, píšu ve vlaku, proto tak křivě. Je mi tak dobře, cítím takový klid - jako nikdy v životě!

---

O několik hodin později na Stadionu desetiletí ve Varšavě se za přítomnosti sto tisíců lidí, včetně vládních a stranických představitelů s Władysławem Gomułkou v čele, uskutečnily dramatické události. Přesně ve 12:15 ve třináctého sektoru, který se nachází v blízkosti čestné tribuny (doklad účasti povoloval vstoupit do sektoru č. 37), se Ryszard Siwiec polil rozpouštědlem a zapálil. Stál a hořel. Křičel: "Ať žije svobodné Polsko", "To je výkřik umírajícího, svobodného člověka!" " Nechraňte mě, podívej se, co mám v aktovce!" Lidé kolem něj se vzdálili několik metrů a sledovali ho z bezpečné vzdálenosti.

Byl uhašen po několika minutách, sám tomu překážel, utíkal a bránil se před hasiči. Přesto, že shořelo celé jeho oblečení, neztratil vědomí. Vlastními silami, nešikovně podporován policií, sestoupil z tribuny. Do nemocnice nejel sanitkou, ale neoznačeným vozem Státní bezpečnosti.

Oslavy nebyly přerušeny ani na okamžik, na stadionu pokračoval tanec a hudba linoucí se z reproduktorů. Na stadionu zůstala aktovka, v které byla mimo jiné bíločervená vlajka s nápisem: "Pro naši a vaši svobodu. Čest a Vlast " a také letáky začínající slovy: "Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu... ".

V důsledku rozsáhlých popálenin (popáleniny druhého a třetího stupně, které zahrnovaly 85 procent tělesného povrchu) Ryszard Siwiec zemřel 12. září 1968 v nemocnici ve Varšavě.

I
Začali jsme druhou část našeho zpravodajství, druhou část přenosu, která byla mnohem obtížnější, ale také pro reportéra vděčnější.

Obtížnější proto, že mluvit v rádiu o tanci je opravdu těžké, ale měli jsme nápad (já a Slawek Szof, protože spolu jsme dělali tento přenos), že budeme mluvit do rytmu hudby.

Takže, když se na hřišti objevil průvod, který tančil polonézu, chtěli jsme mluvit pomalu, aby všechny ty zástěrky, barevné, nádherné kostýmy popsat jen v rytmu polonézy. A když byl valčík, mluvili jsme na tři - a tak dále a tak dále.

Náhle jsem zaslechl šum, znepokojující šum, ten, který je někdy slyšet, když jste na fotbalovém zápase, pozornost diváka je zaměřena na to, co se děje na hřišti, najednou se někde někdo začne prát. Ale nejdřív je šum, úzkost, eprve potom člověk obrací svou pozornost tímto směrem a skutečně si všimne, že se něco děje.

II
Když byl složený dožínkový věnec, dole v sektoru, ve kterém jsem seděl, jsem si všiml, že se lidé rozešli a byl tam obrovský sloup černého kouře.

III
Byla to úplná náhoda, že jsem byl na stadionu. Vlastně jsem moc nesledoval, co se tam děje, ale vzpomínám si, že to byl krásný den, modrá obloha, mladí lidé tančili, hrála hudba a náhle v sousedním sektoru vypukl požár.

IV
Mládež se připravovala vedle v tunelu na vystoupení. A v určitém okamžiku, jeden z členů týmu zvolal:

"Maminko, něco hoří!"

Vyběhla jsem před segment a uviděla jsem sloup kouře, vysoký sloup dýmu, a křik lidí a člověka, který právě hořel.

V
Měl jsem kameru v ruce, samozřejmě na stojanu s objektivem 180 mm. Podíval jsem se přes objektiv, a viděl jsem to blíže, protože se to stalo na druhé straně stadionu. Viděl jsem jasně, že hoří člověk.

III
Lidé začali utíkat, říkali: vodka, vodka se zapálila na chlapovi. Viděl jsem toho člověka, vytrhával se jiným lidem, kteří se ho snažili uhasit.

IV
Lidé běželi, křičeli, pištěli, a já musím dávat pozor na svou mládež, aby nešla tam dopředu, protože proč?

II
Vzal jsem si bundu, rychle jsem seběhl a snažil jsem se uhasit toho muže tím, že jsem mu hodil bundu přes hlavu.

Podařilo se mi na dvě, tři sekundy potlačit oheň, když jsem zdola pocítil strašné teplo.

VI
On tam v té době křičel: "Pryč s komunismem! Pryč s Gomułkou!" a tak dále, o Sovětech, a tak dále, to všechno měl ve svém repertoáru. V tuto chvíli je těžké přesně říct, ale když jsem mu házel bundu na obličej, byl už tak spálený, že kůže s vlasy, to všechno prostě s něho sešlo, měl jsem to všechno na bundě. Krev a tak dále. Ten pohled byl šokující, protože:

krev kape z oka, z uší, je celý popálený, smíchané všechno, kůže, vlasy, a tak dál... To je tak šokující pohled. Ale tímto způsobem jsem ho uhasil. Neměl už oblečení. Jediné, co držel, byl pásek od kalhot.

II
Člověk hořel, to je hrozná věc. Viděl jsem, jak měnil všechny barvy, jako chameleon, z fialové přes zelenou, na červenou.

Vlasy měl vzpřímeně jako stožáry.

Hořel a okolo lidé křičeli šílenec, blázen!

III
Vedle mě byli lidé v civilu, kteří tam běželi a přinesli černou aktovku, kterou prohlíželi. Byly tam strojopisy, ve kterých se psalo, že tento muž to udělal v protestu z důvodu Československa.

Věděl jsem to hned. Jeden z nich dokonce řekl, že kdyby mohl, byl by ho zastřeli, kdyby měl zbraň.

I
Na okamžik jsem pocítil výrazné chvění. Vlastně mravenčení.
Něco, co jsem dosud nezažil, a bych nikdy nechtěl zažít. Ale byla to zkušenost, kterou nikdy nezapomenu.

Museli jsme se vzpamatovat, protože přenos musel jít dál, měli jsme texty, a tak jsme se zaměřili na text. Další tanec, jiný barevný obraz.

III
Přijela sanitka a lidé se snažili ho do té sanitky zahnat, ale báli se ho dotknout. Lékař také, člověk v bílém plášti, také chtěl s ním něco dělat, ale bál se ho dotknout.

On byl delší dobu pode mnou a cosi křičel, ale hrála hudba a my jsme neslyšeli, co volá.

Křičel hodně.

Výpovědi svědků na Stadionu Desetiletí
Ukázka z dokumentárního filmu Macieje Drygase "Uslyšíte můj křik"

---